Televizi nemáme a ani jsme ji nikdy neměli. O to víc doslova čumim, když se k ní někde dostanu.
To, že dávaji samý nesmysly a chujoviny se nijak nezměnilo, ale jedna z mála věcí, na kterou jsem kdysi koukala, byly zprávy. Posledně jsem ve zprávách viděla nebohou těhotnou, která, dva týdny před porodem plus s větším děckem, musela čekat tři hodiny na registru vozidel. Kdybych věděla, že je to tak žádaný, mohli natáčet minulý týden mě, protože jsem si byla vyzvednout báječnou a životně důležitou s-kartu, těhotná (pravda do porodu daleko) a s děckem a čekala jsem necelé tři hoďky.
Skvělý jsou i jiný srdceryvný reportáže, plačící pozůstalí, pohřební hudba, zdrcení sousedi a otřesení kamarádi. Skoro bych si myslela, že by to patřilo do nějaký Blesk TV. Hlavně mě fascinuje, že ti strašně zoufalí nemají nic jinýho na práci, než mluvit do kamery.
Jediný, kdy jsem si posteskla, že nemáme televizi, byla olympiáda. A to nám i pár týdnů před ní bouchla lampa v projektoru, takže jsem si musela vystačit s displejem počítače. Ale jinak si ani nevzdechnem jak je rok dlouhej. Dítko si zatím taky nestěžuje. U babiček se občas dívá, ale doma to nevyžaduje, jen občas pustíme krtka z DVD, ale to je tak dvakrát do týdne a to zkoukne jeden dva díly a hrr pryč. jsem docela ráda, že to tak je, i když věřim, že i Čudlí televizní období přijde a mě pak povezou nohama napřed :-)
Svět se smrsknul
do daňovýho přiznání a porodních asistentek.
Obojí mě zaměstnává namaximum. Pozitivní je, že od daní vím co čekat a vím, že to vezme brzo konec.
Hledání porodní asistentky a porodnice je pěknej boj a zatim to na brzkej konec nevidim. Asi se dám na modlení nebo vezmu za vděk domácím prostředím a využiju našeho velkýho sprcháče. Ba ne, na to jsem srab. Ale krátí se to a já pořád nevim co teda bude. Snad budu mít šťastnou ruku.
Obojí mě zaměstnává namaximum. Pozitivní je, že od daní vím co čekat a vím, že to vezme brzo konec.
Hledání porodní asistentky a porodnice je pěknej boj a zatim to na brzkej konec nevidim. Asi se dám na modlení nebo vezmu za vděk domácím prostředím a využiju našeho velkýho sprcháče. Ba ne, na to jsem srab. Ale krátí se to a já pořád nevim co teda bude. Snad budu mít šťastnou ruku.
Bezdětný víkend
V pátek jsem dítku sbalila kufr, zamávala jsem mu a začala plánovat, co s tim volnym časem.
Je to zajímavý. Vždycky si řikám, kolik toho udělám až nebude hádě doma a nakonec jsem schopná to proležet v posteli s knížkou.
Tentokrát jsme to ale pojali trochu aktivnějc. Měli jsme tu celovíkendové slavnosti, takže jsme čas trávili tam. S medovinou, pohankovejma plackama a tak. Pravdou je, že mi trochu chyběl grog a doma na něj chuť nemám, ale co už. Program slavností, je každý rok stejný, na trhu maji, jako každý rok, samý nepotřebný a drahý krámy. Nejvíc mě teda dostala dětská papírová rytířská helma za lidových 350.
Nicméně zpátky k plánum. Neudělala jsem samozřejmě vůbec nic. I když v neděli jsem měla trochu ambice, že bych začala žehlit obří hromadu látkových plen, který jsem vyprala, abych je pak nemusela sušit na radiatorech, ale tak na ty je ještě čas. Dokonce jsem si ani nenašla chvilku na to, abych hodila do pračky zimní fusaky. Tak snad bude ještě hezky, aby to rychle uschlo.
Ale víkend jsme si užili. Užili jsme si novou postel (o té jindy) a nikdo se nám v ní nerozvaloval (ale uznávám, že přece jen mi tam tam malá příšerka v noci chyběla). A nepochybuju, že dítko si to též báječně užilo.
Je to zajímavý. Vždycky si řikám, kolik toho udělám až nebude hádě doma a nakonec jsem schopná to proležet v posteli s knížkou.
Tentokrát jsme to ale pojali trochu aktivnějc. Měli jsme tu celovíkendové slavnosti, takže jsme čas trávili tam. S medovinou, pohankovejma plackama a tak. Pravdou je, že mi trochu chyběl grog a doma na něj chuť nemám, ale co už. Program slavností, je každý rok stejný, na trhu maji, jako každý rok, samý nepotřebný a drahý krámy. Nejvíc mě teda dostala dětská papírová rytířská helma za lidových 350.
Nicméně zpátky k plánum. Neudělala jsem samozřejmě vůbec nic. I když v neděli jsem měla trochu ambice, že bych začala žehlit obří hromadu látkových plen, který jsem vyprala, abych je pak nemusela sušit na radiatorech, ale tak na ty je ještě čas. Dokonce jsem si ani nenašla chvilku na to, abych hodila do pračky zimní fusaky. Tak snad bude ještě hezky, aby to rychle uschlo.
Ale víkend jsme si užili. Užili jsme si novou postel (o té jindy) a nikdo se nám v ní nerozvaloval (ale uznávám, že přece jen mi tam tam malá příšerka v noci chyběla). A nepochybuju, že dítko si to též báječně užilo.
Koloodrážedlo
K svátku jsme dítku s velkou slávou pořídili koloodrážedlo.
Sám si ho vybral, takže jsme ho dotáhli domu a smontovali, že bude zatim jezdit v obýváku. Dva dny ho pyšně vodil za řídítka. Ukázal ho Králíkovi a všem krtkum co jich doma máme. Občas se na vyhrabal do sedla, aby se dvakrat odstrčil a zase slezl. Ale hrdej byl (a pořád je) to zas jo. Každý ráno po probuzení hlásí "na tole pojedu".
Pak jsem kolo naložila do auta, že ho vezmem k Dědovi na dvůr a zkusíme to tam. Pche. Děda vytasil mnohem silnější kalibr. Kolečko, hromadu kamení, lopatu a kanál, kam se daji kameny sypat. Takže kolo zůstalo nepovšimnutě ležet na trávě, protože - "pacuju, tameny uuuff uuuuf opatou". Nakonec jsme kolo vytáhli aspoň na chvilku u našich. Pak jsme ho tejden vozili v autě.
Po týdnu opět u našich jsem ho vyšťárla ze dna kufru a že pojedem na parcelu. (upřímně jsem počítala, že ho ponesu) A nestačila jsem se divit. Čudle nasedlo, jakoby nikdy nedělalo nic jinýho a prostě jelo. Vymetlo díry, stokrát přejel všechny obrubníky, na hlavní silnici jel po bílej čáře a vůbec, koukala jsem jak puk. Aby to nebylo jen tak, hodil aspoň u parcely mařenu. Pak už kolo nemělo šanci, protože co je víc než makat s dědou na parcele. (chůdě malý, kdykoliv tam přijedeme, tak dře)
Nicméně od tý doby jezdí a já si blahořečim, že jsme kolo koupili a nečekali až na jaro. Možná jsme ho naopak mohli koupit mnohem dřív.
Sám si ho vybral, takže jsme ho dotáhli domu a smontovali, že bude zatim jezdit v obýváku. Dva dny ho pyšně vodil za řídítka. Ukázal ho Králíkovi a všem krtkum co jich doma máme. Občas se na vyhrabal do sedla, aby se dvakrat odstrčil a zase slezl. Ale hrdej byl (a pořád je) to zas jo. Každý ráno po probuzení hlásí "na tole pojedu".
Pak jsem kolo naložila do auta, že ho vezmem k Dědovi na dvůr a zkusíme to tam. Pche. Děda vytasil mnohem silnější kalibr. Kolečko, hromadu kamení, lopatu a kanál, kam se daji kameny sypat. Takže kolo zůstalo nepovšimnutě ležet na trávě, protože - "pacuju, tameny uuuff uuuuf opatou". Nakonec jsme kolo vytáhli aspoň na chvilku u našich. Pak jsme ho tejden vozili v autě.
Po týdnu opět u našich jsem ho vyšťárla ze dna kufru a že pojedem na parcelu. (upřímně jsem počítala, že ho ponesu) A nestačila jsem se divit. Čudle nasedlo, jakoby nikdy nedělalo nic jinýho a prostě jelo. Vymetlo díry, stokrát přejel všechny obrubníky, na hlavní silnici jel po bílej čáře a vůbec, koukala jsem jak puk. Aby to nebylo jen tak, hodil aspoň u parcely mařenu. Pak už kolo nemělo šanci, protože co je víc než makat s dědou na parcele. (chůdě malý, kdykoliv tam přijedeme, tak dře)
Nicméně od tý doby jezdí a já si blahořečim, že jsme kolo koupili a nečekali až na jaro. Možná jsme ho naopak mohli koupit mnohem dřív.
S vůní zázvoru
a smradem z cibule
U mě tradičně nastartovala baboletní viroza. Každý rok to přijde s polovinou září. Tentokrát se se mnou veze i Čudle. Večer už byl špatnej a v noci nahříval peřinu na 39. K ránu jsem mu to srazila a teď je čilej a řádí jak černá ruka. Zato mě neni moc do zpěvu. Spíš vůbec. Jsem vděčná, když nemusim mluvit a když už musim, tak šeptám. Šeptem se ovšem špatně usměrňuje dítě.
V termosce máme takovej zázvorovej čaj, že jenom jeho vůně mi vhání slzy do očí. V kuchyni slzení zajišťuje mísa nakrájený cibule s cukrem, který čekaji na scezení do sklenice. To by v tom byl čert, abysme nevyhráli.
U mě tradičně nastartovala baboletní viroza. Každý rok to přijde s polovinou září. Tentokrát se se mnou veze i Čudle. Večer už byl špatnej a v noci nahříval peřinu na 39. K ránu jsem mu to srazila a teď je čilej a řádí jak černá ruka. Zato mě neni moc do zpěvu. Spíš vůbec. Jsem vděčná, když nemusim mluvit a když už musim, tak šeptám. Šeptem se ovšem špatně usměrňuje dítě.
V termosce máme takovej zázvorovej čaj, že jenom jeho vůně mi vhání slzy do očí. V kuchyni slzení zajišťuje mísa nakrájený cibule s cukrem, který čekaji na scezení do sklenice. To by v tom byl čert, abysme nevyhráli.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)