Loni jsem nebyla, neb jak známo od plně kojenýho mimina se prostě nevzdaluju. Letos jsem to vzala z gruntu. Ve čtvrtek Mallory, potupně přiznávám, že tenhle film jsem neviděla a hodně mě to mrzí. Na vině přitom byla taková hloupost. Prostě jsme nezaparkovali. Široko daleko v rozumné dochozí vzdálenosti jsme nedokázali upíchnout Žofii. Takže jsem přijala mužův čtvteční rituál a šla jsem s ním na žebra (který ovšem nejim). Nicméně film si určitě pustím, jsem na něj hodně zvědavá.
V pátek byla na programu Pečovatelka Alice. Bylo mi líto paní se synem v Portugalsku, jak na ni nemá čas. Myslela jsem i na to, jak my občas nemáme čas, abysme zajeli potěšit babičky, přitom času není úplně nazbyt, ne každý v mém věku má prarodiče. Přemýšlela jsem o tom, jak super byly vícegenerační domy, protože nejen, že řešily problém uštvaných matek, ale řešily i tu samotu starých lidí.
Následoval film Co se nenosí. Velmi zajímavý příběh džínů ze Zary. Kolik výroba jedněch jediných kalhot sežere vody, elektriky a chemie a kolik vznikne dalšího odpadu. Na mysl mi vytanuly modní blogerky a fotky na téma co jsem si dnes koupila a vyfocené troje prakticky identické džíny nebo saka v jedné barvě. Tohle jsem nikdy nechápala a není mi dáno pochopit, neb můj šatník obsahuje VELMI málo kusů oblečení, sakumprásk (bez spodního prádla) se vejdu do dvaceti kusů.
Sobotní promítání přineslo Bábušky z Černobylu. Až pohádkový příběh stařenek žijících v zakázané zóně. Z dokumentu se zdálo všechno tak snadný, že by se tam člověk klidně hned stěhoval, nicméně dřina to musí být ukrutná. Mají to co si udělají, vypěstují nebo nasbírají, úroveň radiace je nezajímá, ale o to víc se bojí hladu. Místama snímek velmi úsměvný, místama je cítit osamění.
Další film Tak daleko, tak blízko. Slovenský film, upozorňuje na problém s autisty. O malé autisty je poměrně postaráno, ale dospělí jakoby nebyli. A není to problém jen slovenska, ale i nás. V Čechách existuje jen jedno jediné zařízení, které je připravené kvalitně se postarat o dospělého člověka trpícího autismem a v tomhle zařízení je k mání 6 - 8 míst pro klienty.
Zajatci - protesty na Majdanu a jejich krvavé potlačení. Pátrání po vojákovi, se kterým se hlavní protagonista setká v říjnovém paláci, chce ho najít, aby se mohl zeptat proč stojí na druhé straně barikády. Autentické záběry, proložené animacemi. Doufám, že se mi povede film někde najít, abych ho mohla zkouknout ještě jednou.
A poslední kousek Můj džihád. Muslimský imám se pokouší svým kázáním zabránit radikalizaci mladých muslimů, nejčastěji čerstvých konvertitů a snaží se je přivést na správnou a umírněnou cestu. Jednu z nitek snímku tvoří příběh matky jejíž syn odešel do Sýrie, kde zemřel. Snaží se upozorňovat na problém radikalizace a snaží se pomoct rodinám, aby dokázaly své syny udržet na správné cestě.
Toť vše, co jsem stihla. Zase je o čem přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat