Doktorská

Už cca 4 měsíce si dítko jednou za deset dní "vzpomene", že ho bolí ucho. Větsinou se mu to daří zaspat. V noci chvíli fňukání, ráno dítě jako rybička a další noc už bez problémů, tak proč ho táhnout k doktoru.

Až jedno ráno jsme prostě jeli. Dostali jsme kapky a na moji otázku, zda to může být chronický, protože se to pořád opakuje, na mě doktor koukal jak na spadlou z višně a konstatoval, že to teda nemůže. Na kontrole za týden stav v uchu stále stejný, ale doktor nic neřeší.

Za dva týdny opět noční epizodka. Ráno jedeme na ORL, doktor dítě drapl, násilim ho drželi se sestrou, dítě řvalo jak na lesy - začínající zánět, kapat a za týden na kontrolu. Už jsme tam nešli. Došli jsme jen k dětskýmu, kterej řekl ano je tam zánět, na dovolenou sebou vezměte kapky. (Asi nejsem debil)

Zase chvíli ticho po pěšině až do pondělí. Opět noční pláč, rýma. Ve středu se přidal hnis z očí. Volala jsem dětskému. Je prý na pohotovosti ať zajedem. Diagnoza zánět spojivek. (úplně tomu nevěřím, neb dítko nemá oči ani rudé, ani ho nijak neboleji) Stejná diagnoza pro Pizejsku, kterou neprohlédl, jen na vzdálenost dvou metrů viděl červené oko. (večer si ho mnula, evidentne ji bolelo, od rána jí neni nic) Pro Čudle navíc žádanka na ušní.

Vsuvka: Neměla jsem na zaplacení 90kč, měla jsem jen pětistovku a sestra mi nedokázala rozměnit. Prý dojděte si dolů, tam je automat. Blbka letí přes půl areálu nemocnice se dvěma ufňukanejma děckama, aby zjistila, že co? Ano, automat neumí rozměnit víc než dvoustovku. Na recepci nikdo. Takže hurá zpátky harcování do pátýho patra. Sestra nevěří, že na recepci nikdo neni. Nakonec mi milostivě za  necelých DVACET MINUT vystaví fakturu.

Moc se těším na návštěvu ušního. Je mi jasný, že musím vybrat jiný ušní než posledně, protože násilim dítě vyšetřovat nenechám. V čekárně se klepu víc než Čudle. Když nás vezmou do ordinace mám pocit, že jsem v jinym světě. Doktor si povídá s malym, všechno mu laskavě vysvětluje, dítko drží jako beránek a nechá se normálně prohlídnout. Vzhledem k tomu jak je to dlouhodobý dostanu recept na antibiotika a konečně se mi fakt uleví. Protože ta bezmoc, kdy si připadám jako debil, protože chci, aby to někdo řešil ale všichni krčeji ramenama a řeknou - do konce týdne doma, to je fakt lahůdka.

Aktualizace po třech týdnech: Dva dny po dobrání antibiotik dítko kašle. Nalejvám ho Mucosolvanem a tvářím se, že nic. Až dneska v noci to vygradovalo tak luxusni laryngitidou, že i muž (nehysterická část rodiny) zvažoval rychlou. Nakonec jsme to ustáli za pomoci dlouhé noční procházky po ulicích a sezení na zahradě. Spát jsme šli v pět. Už teď se děsim večera.

Prázdniny

Příští týden jde Čudle do školky naposledy a pak se i on dočká prázdnin. Nejdřív jsme zvažovali, jak to se školkou uděláme. Program na celý dva měsíce bych asi nevymyslela a aby týden šel a týden ne, to mi přišly vyhozený peníze za školkovné, takže nakonec jsme zvolili cestu prázdnin v srpnu.

Pomalu plánuju co budeme dělat. Rozhodně budeme cestovat po republice. Určitě nás čeká nějaká ZOO, kde jsme ještě nebyli. Ve hře je Chomutov, kde jsme byla naposled asi před deseti rokama, rozhodně i Jihlava, případně Lešná. Zajedeme se podívat na Kratochvíli a do Zeměráje, kam se těším nejvíc asi já. Čekají nás, ale i úplně obyčejné zážitky jako spaní pod širákem, piknik nebo opíkání buřtů.

Další místa jsou zatím ve hvězdách. Musím zalovit ve vodách internetu, a najít další místa, který stojeji za zastávku. Případně dohodíte něco, kde by se nám líbilo? Lokalita je prakticky neomezená, i když uznávám, že se mi někak nechce na sever, nevím proč. Pravda lákal by mě Ještěd, ale tam stejně dvě děcka, kočár a sebe nevysmejčím.

Do včerejška jsem byla přesvědčená, že pojedu s Čeňkem, ale nějak se mi to rozleželo. Chtěla bych každý den popojet o kus dál a přece jen jsou chvíle, kdy milý karavan potřebuje ručně popotáhnout a to mi přijde v momentálním stavu jako poměrně risk. Takže nakonec pojedem jen Žofkou, což sebou nese omezený počet krámů, který povezu, ale to mi úplně žíly netrhá.

Čudle už odpočítává dny do prázdnin a nemůže se dočkat. Pizejsce je to pumpa. Já se těším, ale melou se ve mně trochu i obavy, jak to zvládnu a jestli to přežijeme bez ztráty kytičky.

Sharan

Dneska muž dovezl nového Sharana. Zasedla jsem na místo řidiče, lezlo se mi tam jako domů. Muž mi vysvětloval to i ono a mě to bylo tak sladce jedno.

- Co je? Tváříš se divně.- Nic.
- Tak co je?
- Sharan!

Je mi fuk, že má sedačky v kůži a parkovací senzory a kýhočerta ještě. Nic z toho nepotřebuju, protože Sharan. Všechno na svym místě. Na všechno dosáhnu a můžu to ovládat po slepu. Přesně vím jak je veliký, jak má dlouhý čumák, kam se s ním vejdu..

Tři týdny jsem jezdila Roomstrem, je to mrňavý a přesto jsem měla pocit, že nikam nezaparkuju. Btw jak to sakra někdo může mít na dvě děti trvale?? Fakt smekám. Nejsem zvyklá řešit otázku jestli se mi do auta vejde kufr s oblečenim spolu s kočárem a dětským kolem. Do Sharana prostě nakládám, s Roomstrem (případně mužovo mini Audinou)  musím volit co potřebuju víc. Pravda, nikdy jsme při koupi kočáru neřešili jeho velikost a není z nejmenších, ale už jen ten nezvyk, že ho musím skládat, jsem zvyklá ho tam prostě prsknout a jedem.

Ale abych neřekla, že mě na novym autě nic nepotěšilo, tak musím uznat, že mě velmi potěšil vypínací airbag vpředu, protože když je to možný, tak úplně malý mimino mám ráda při ruce.

Už se těším až dostaneme nový značky a necháme udělat tažný a vyrazíme.

Ká

Čudle neumí říct K. Tedy neumělo do včera. Sám od sebe z ničeho nic ho začal vyslovovat naprosto bezchybně a vypadá to u nás jako když se Ája ve Fíkovi naučila R.

Ve školce dělali mokýly.
Voda vykekla.
Dřevo se hází do kokle.
Co ko bylo?

Zatím mu nejde vyslovit na začátku slova, takže se i dneska toupal a na obrázku viděl toně, ale to se poddá.

10 let

Včera tomu bylo deset let, co jsme se s mužem poprvé sešli. Po půl roce psaní po internetu, kdy já se nudila na hodinách technického kreslení a on v práci, neb ho vyhodili z vysoký.

A dneska je to deset let, co jsme byli na procházce na hradbách a on mě tam v altánku vzal do náručí, zatočil se mnou a konstatoval - mám tě rád a jednou si tě vezmu. Heh, kdo by to byl řekl, že za deset let budeme mít téměř tři děti.

Nové auto

Pojišťovna se vyjádřila k nehodě, takže Sharan dostane pár nových dílů a půjde o dům dál. Nechávat si ho nechceme. Takže nastala otázka v čem budeme jezdit. Přemýšleli jsme o tom jak někteří můžou jezdit Fabii se dvěma dětma, natož se třema. My jsme tak rozmazlený, že ani Berlingo by nás moc neuspokojilo.

Jasný bylo, že chceme sedm plnohodnotných míst, nikoliv sklopných do kufru.  Půjčili jsme si k projetí Citroena C8. Pindala jsem ještě než jsem nasedla. Budíky uprostřed?? Kdo to vymyslel? Vypadly auta s budíkama uprostřed. Nezbylo toho mnoho. Následně byl vyloučen i Voyager, protože má sedačky v uspořádání 2+2+3 a já nechci trvale vozit jedno děcko v kufru, jsem ochotná tam vézt někoho nouzově, ale ne trvale. Dalším želízkem v ohni byla Caddy maxi, ale ceny jsou poměrně závratné.

Takže jsme hledali a přebírali. Respektive muž hledal a já kritizovala. A kde jsme skončili? Jistě, bude to opět Sharan. Protože já stará konzerva si nechci zvykat na nic novýho a všechny ostatní auta co jsme viděli a projeli měli nějaký mouchy, který má Sharan prostě vychytaný. Ještě trošku svádíme boj jestli automat nebo manuál, radši bych manuál, ale když nebude, do řeky neskočim.

Dovolená

V pátek, než jsme odjeli, jsem stihla odřít zrcátko auta a o hodinu později ohnout koulí značku auta parkujícího za mnou. Nikdy se mi něco podobného nestalo a ten den dva zářezy najednou. Zařekla jsem se, že neřídím. Nakonec jsem řídila asi třetinu cestu. Děti se vzbudili kolem páté ranní po přejetí italských hranic. Pizejska ještě usnula a Čudle obdivovalo Alpy a vyprávělo, jak poleze až úplně nahoru.

Celou dovolenou jsem byla vděčná za naše přizpůsobivé děti, protože mít režimové děti, asi bysme to nezvládli. Hned první den, vzaly za své, že se dospává a od jedný do šestý večerní se spalo. Obyvkle jsme vstávali kolem deváté (my dřív než děti), až na dvě výjimky, kdy jsme děti budili lehce po desáté, aby neprospaly celý den. Kolem třetí jsme si dali poobědový dvě hodinky a do jedenácti jsme pak courali městem. Kupodivu po návratu domů děti opět přeskočily do původního systému.

Ukázalo se, že hadi moc o moře  nestojeji. Sedět na břehu a stavět z písku to jo, ale koupání ne, takže jsme ani deku nenosili a dobrovolně jsme si zadírali písek do plavek. Celkově nejsme plážový typy. K moři jsme chodili na maximálně tři hodinky a ještě ani ne denně. O něco víc dítka zaujal bazén. Hodně jsme chodili na procházky (a na zmzlinu), jezdili na kole, hráli línej tenis a chodili koukat na lodě. Celý týden bylo lehce pod mrakem, což pro nás bylo naprosto optimální. Horka nesnášíme všichni. Jediný propršený den, jsme se vydali na výlet a jak to nakonec dopadlo už jsem tu psala.

Snědli jsme asi moře zmrzliny. Největší uzurpátor byla Pizejska. Když jsem ji první den nabídla líznout, zabavila mi celý kornout a odmítla vydat. Rychle mi došlo, že jí budeme muset kupovat vlastní. Nakonec to vyřešily prázdné kornoutky a půlka mojí zmrzliny.

Muž snědl mořských potvor do zásoby na celý rok a když si objednal celý sépie, nebylo mi úplně dobře. Děti ochotně ochutnávaly s ním a já se snažila tvářit, že nic.

Na každý pád jsme si to strašně užili, řekla bych naše nejlepší dovolená. Děti byly úžasný, nadšený a spokojený, že jsme všichni pohromadě. Dospali jsme spánkový deficit a úžasně jsme si odpočinuli.

Jak jsme vybírali dovolenou

Ještě dva týdny před dovolenou jsem byla přesvědčená, že pojedem trochu dobrodružně a projedeme Švýcarsko, Rakousko, Itálii a Francii. Podíváme se a spát budem v Čendovi. Pak Pizejska předvedla několik blicích eskapád a já usoudila, že je třeba změnit plán, neb o dítko nadopované Kinedrylem celý týden jsem nestála.

Inu dobrá, překonám se a poletíme. Mallorca nebo Kypr zdály se mi dobrou volbou. Začala jsem se rozhlížet po cestovkách s tím, že v pondělí je obejdu osobně a uvidíme. Z neděle na pondělí dítko řvalo kvůli bolení ucha. ORL. Chlapec málem zbořil ordinaci. Začínající zánět. Dva dny jsme byli doma. Dítku už samozřejmě nebylo vůbec nic, ale bylo jasné, že kdyby náhodou fakt v tom uchu něco měl, tak pokud poletíme, bude to pro něj příšerný zážitek.

Takže to dopadlo zcela zřejmě. Ve čtvrtek jsem došla do cestovky, zakoupila jsem pokorně opět sever Itálie. Zvažovali jsme jestli hotel s jídlem nebo apartmán. Při představě týdne v jednom minipokoji s oběma dětma jsme vzali apartmán. A byla to skvělá volba.