Sněch

A pak to přišlo.
- Koupíme si novýho králíčka? Já bych chtěla.
A pak se přidal Čudle. Nezbylo než najít v okolí chovatele. Jeli jsme se jen podívat. Chtěla jsem koupit jen a pouze samičku a ta v žádný atraktivní barvě nebyla, takže jsme se jeli OPRAVDU jen kouknout.

Jak to dopadlo, je asi zřejmé.

Dětem se líbil králík zrzatej, i samička to byla, jenže byla dlouhochlupatá. Moje vzpomínky z dětství, kdy jsem měla angorský morče celý oblepený hovnama, byly tak silný, že jsem odolala dětskýmu škemrání.

Ovšem mně se líbíl bílej králík s hnědýma koncema uší a hnědým proužkem na zádech. Sameček, samozřejmě. Děti bez králíka odjet nechtěli. Též samozřejmě. Takže nezbylo než je "lehce" vmanipulovat do myšlenky, že potřebujou toho bílého a já se smířila s tím, že milej sameček nám možná bude ochcávat zeď do dvou metrů výšky.

Za chvíli se oba shodli, že ten s hnědýma ušima je úpně nejlepší a že ho teda berem. Naložili jsme ho do bedny od pampersek a hurá domů. Po cestě se vedla velká debata o jméně. Nakonec nebohé zvíře bylo nazváno Snížkem. (promiň králíku)

První dva dny se na něj chodili obřadně dívat. Nejvíc ho ale bezpochyby miluje Škub. Nikdo jiný ho nesmí hladit a ani se na něj nějak moc dívat. Všechny odstrkuje a Sněha (mami! neřikej mu sněh! jmenuje se snížek!!!) mazlí sama. A doopravdy mazlí, hladí a tulí, aniž by mu ublížila. Vypíchnout oko se mu ale samozřejmě pokusila.

Ještě pár týdnů si ho budou miláčkové užívat doma a hned jak pokročí rekonstrukce zahrady, dostane ušák venkovní výběh a nejspíš i morčecího kámoše, aby se mu nestýskalo.

Fotka nebude, neb jsem si s mužem vyměnila telefon a kabel je někde v nedohlednu. Juch