Berou děti víc než dávají?

Rovnou uznávám, že nevím do jaký míry je můj pohled ovlivněný čerstvým miminem.

Mně děti berou jen velmi málo. Berou mi spontánní akce typu - zajdeme si na kulečník/večeři/víno. Ale nemám úplně pocit, že by mě to nějak ochuzovalo. Holt plánujeme trochu dopředu a přizpůsobujeme to tak, aby mohly děti s náma.

Nemůžu říct, že bych se cítila ochuzená o spánek. Strašně se rouhám. Ale stav, kdy jsem byla fakt nevyspalá a padala na ústa jsem s dětma zažila asi tak dvakrát. Nikdy jsem s dětma nevstávala před sedmou, nikdy jsem nenosila řvoucí dítě uprosřed noci a ani jsem s nim neskákala na míči/doplň cokoliv. Spánkovou deprivací netrpím a když už mám chuť si dát po obědě dvacet, zaženu je do postelí (nikdy neusnou) a dám si odpolední hodinku. Nechodím spát před jedenáctou a málokdy před půlnocí, takže náš partnerský život nijak netrpí a máme na sebe čas.

Přišli jsme o chození na večeře a vynahrazujeme si to obědama ať už doma nebo někde venku, což je skvělý, protože se vidíme i během dne a děti jsou nadšený, že si s nima tatínek přijde hrát. Na pivo chodíme v létě "po práci" s dětma a v zimě si holt dáme doma. Kina a podobné akce mě nijak netrápěji. Když už se objeví něco, co mě zaujme, obvykle to nezajímá muže, takže je vyřešeno, případně se to dá absolvovat i s dětma.

Neumím udržovat řád, jsem nepořádná a zapomnětlivá. Dětem to nevadí a tak nějak proplouvají vedle mě. Nemám výčitky, že se Čudle k snídani šáblo s Pizejskou o suchej rohlík, protože mě se ještě nechtělo vstávat. Nikomu nevadí, že jsme v deset nestihli svačinu a ani, že na procházce se napijou až dojdeme k obchodu, kde něco koupíme. Někdy je oběd v poledne a někdy ve dvě. Nenosím po kapsách náhradní oblečení, jídlo, pleny ani hračky. Obvykle nemám ani kapesníky. Nemáme žádný spací režim, snad jen, že večer jsou nejdéle v devět v postelích. Děti se věšinou bez problémů přizpůsobují.

Celkově bych řekla, že se děti podřizují mně, potažmo nám. Snažím se dělat primárně to co já chci a co mě baví, což v důsledku znamená, že když si chci dopoledne číst, tak po snídani zalezu zpátky do postele a prostě si čtu, občas umravním řev z pokojíku nebo obejváku. Když jsem příliš líná jít ven, necítím se špatně, protože jsme nikde nebyli. Nebaví mě si s dětma hrát a číst pořád dokola nablblý knížky a dělám to zřídkakdy. Hrou s dětma strávim tak čtvrt hodinku denně a polehoučku jim vnucuju myšlenku, že je lepší, když si hrajou spolu. Čtu jim, ale obvykle to, co chci já (ano, velmi sobecké) a tak se nedobrovolně seznamují s Honzíkovo cestou a podobnejma lahůdkama. Ráda s nima naopak dělám běžný činnosti v domácnosti, případně je zabavuju akcema typu - tady máte hadry a vytřete koupelnu (ne, kýbl jim nedávám).

Jdu cestou, že dítě je spokojené, pokud má spokojenou matku. Což neznamená nic extrémního. Samozřejmě se můj život dětem musel přizpůsobit, ale rozhodně to není tak, že by nezůstal na kameni kámen. Těch věcí, který nemůžu dělat spontánně je jen hrstka a rozhodně to není nic kvůli čemu bych nespala. Na spoustě věcí se nic nezměnilo, jen vedle mě "vlajou" děti a vzájemně se snažíme danou činnost přizpůsobit tak, aby byla fajn pro všechny.

Rozhodně si nepřipadám ochuzená a nemám pocit, že nežiju. Naopak si připadám hloupě, když poslouchám něčí nářky na téma, moje děti jsou strašný a já jsem s nima uvázaná doma. Nemám k tomu co říct, protože to tak necítím a na každou stěžující si to působí jak rudej hadr na bejka. Někdy mám pocit, že to dotyčná vytáhne jen ze zvyku, protože matky na mateřský by si přece takhle stěžovat měly. Další level je - "můj chlap je debil" a "všechno je drahý".

Asi to bude znít strašně "chytře" a nabubřele, ale myslím si, že je to hodně o tom jak si to člověk udělá a jak se k tomu staví. Určitě mají děti nějakou povahu a tu člověk nezmění, ale řekla bych, že tak osmdesát procent toho jak moc nás děti ničeji si děláme samy svým přístupem. Z vlastní zkušenosti vím, že si dokážu vsugerovat lecos a pak jsem nešťastná, protože jsem přesvědčená, že můj život je ten nejhorší a nejblbější. Když jsem tohle pochopila a přestala jsem se trápit drobnostma a tím, že jinde to prostě funguje jinak, což nutně neznamená, že to jak to funguje u nás je špatné, strašně se mi ulevilo.

Shrnuto podtrženo jsem šťastná a spokojená, což nevylučuje několik málo dní, kdy bych všem čtyřem koupila nejradši letenku na Pluto.