Vánočně nevánoční sestřih

Užíváme si líný Vánoce. Pár dní před jsem dostala nůž na krk a rozkaz lehnout ani se nehnout, což je s Čudletem v zádech skvěle realizovatelný. Ale snažím se. Takže všude úspěšně popojíždíme autem a nic moc neděláme. Včera jsme si střihli bazén a procházku, ale jak skvělej to byl nápad jsem cítila celou noc.

Dárků bylo tolik, že dítko část poštědrovečerní noci prořvalo, jak z toho bylo vedle. A to i přes to, že od nás dostal jen tři drobnosti a postel. Babičky a dědové zapracovali. Nej dárkem se nakonec stala nová postel pro velký kluky. Jakej je to bič na mě jsem ovšem netušila. V čase postýlky se dítko v noci přestěhovalo ke mně a spalo, teď pendlujeme mezi dvěma postelema, neb had cítí povinnost ve svojí posteli spát. Juch. Dám tomu chvíli čas a když se to nesrovná, uděláme opatření.

Netopejrka dostala od Ježíška manikúru pedikúru a novej koberec do klece a během dvou dnů ho dokázala sežrat téměř celej. Ne, že by ho konzumovala, ale udělala z něj jeden velikej chuchvalec a zbejvá jí kus velký asi jako ona sama.

Dokonce se to letos podařilo i tak, že klienti pobrali rozum (maličko) a nikdo neotravoval na štědrý den a vlastně už od třiadvacátýho je klid a nikdo po nás nic nechce.

Jen ty návštěvy po příbuzenstvu. Byli jsme u našich i Podnikatelovo rodičů a na nikoho dalšího nemám náladu. U Dědy se usadila Ona a strašně rádi by nás viděli, ale já nemám chuť. Nemám náladu na přetvářku, nechci se dívat, jak její rodina (plus ty co nejsou dost ostražitý) tancujou přesně jak Ona píská, ani nemám chuť rozebírat nový děcko a to jak mi je nebo neni. A vůbec nemám celkově náladu na žádný lidi a nijakmi to nevadí.

Palec v čistírně

Děda nemá palec, co pamatuju. Kdysi mu ho uťaflo lano, když si ho při práci omotal kolem prstu. Všem dětem říká, že ho má v čistírně a že si pro něj po neděli pojede.

Dneska objevilo chybějící palec i Čudle.
- Co to máš dědo?
- Nemám palec.
- Hmm.... Co to máš, tady?
- Jáchymku děda nemá palec, chybí mu.
- Kutí b-to, (krutí brko) dědo,co to máš? No ty báho.

Těším se

Dneska jsem vytáhla do fitka iPod. Před barákem jsem narazila sluchátka a naprosto automaticky jsem pustila běhací mix. Tak moc se mi chtělo utíkat a nezastavit. Zplna vdechovat studenej vzduch a cítit, jak mi pod botama křupe sníh. Celou cestu tam jsem se přemlouvala. Když jsem naposledy běhala (jestli se tomu tak dá ještě říct), byla jsem ráda, že jsem se v noci dokázala sama otočit na druhej bok. Cestou zpátky jsem se ani přemlouvat nemusela. Jednak jsem byla unavená a pak už bylo namrznuto a bylo to o zlámání nohy i tak.

Těšim se. Až nazuju botky a poběžím. Ani jsem netušila, že mi to chybí tak moc.

O fňuknách

Na všechny leze nějakej splín či co. Nebo jsem jednoduše nesnášenlivá. (což už jsme si několikrát ověřili, ehm)

Mám pocit, že si v posledních týdnech všichni jen stěžujou. Snad každej má debilního partnera a každýmu to ve vztahu skřípe, nemám kolem sebe snad nikoho, kdo by byl spokojenej. Všichni maji hromadu výhrad. Ale tak hloupých a dětinských a já na to nemám co říct, protože mi to přijde tak malicherný.

Kdo nemá takovýhle problémy, tak zas nemá prachy a všechno je drahý. A zvedne se daň a co budeme ježiši jíst. A na to taky nemám co říct, protože mi to řekne člověk, který den předtím nechá tisícovku v kině/ v obchodě za stopadesátý boty, nebo za něco podobně důležitýho.

A poslední vzorek má blbou práci, platěji mu málo a šéf je debil.  Nebo nemaji žádnou práci. Všichni málo platěji a co nejhůř oni chtěji na oplátku i nějakou odvedenou práci a často ne tu, kterou si dotyční představují.

Nějak nemám chuť s nikym mluvit a nikam chodit, protože když už někam vyrazim, tak všichni fňukaji. Asi se půjdu někam zahrabat.

Upevňujeme jazykové dovednosti v autě

Dítko se usadí v sedačce, sevře pevně plastový volant a jak nastartuju zvolá s přesně zvoleným tónem:
"Do p-de-e." ale to už je tak pět měsíců zpátky.

Pak přišli "bebiové", to už jsem se zastyděla a začala jsem si dávat pozor na pusu.

Teď už nějakou dobu s oblibou používá: "Jeeeď posim těě" a to kdykoliv před náma kdokoliv přibrzdí. Jakmile začnu soptit (aniž bych něco řekla), dítko okamžitě (opět přesně mířeným tónem) zavřískne "kucííí jeďte ekam." A mě vždycky tak zahřeje u srdce, že jsme se bebilů aspoň částečně zbavili.

Úplně jiný pocity ovšem mám, když vylezeme z kanceláře na úřadě a dřív než stihnu dovřít dveře, pronese miláček: "Kteténi by-i to, maminto?"