Železná Ruda

I my se rozhodli využít prodlouženého víkendu. Uznávám, že byla fuška něco sehnat, protože užívat si chtěla snad celá republika. Hlásili hnusně, takže jediný požadavek byl bazén v hotelu.

Nakonec padla volba na Pancíř a ukázalo se to jako dobrá volba. Čarodejnice jsme ještě strávili tady u známých a v pátek ráno jsme se přestěhovali do auta a vyrazili jsme.

Hned v pátek jsme stihli bazén a večeřový raut a pak asi dvě hodiny v dětské herně. Kde jsme potkali sluníčkovou maminečku jejíž holčička dvakrát přirazila Pizejsce ruku do branky, počmárala voskovkou zdi a všechny plaňky na plotě, neustále blokovala klouzačku, okousala lego a všelijak opruzovala všechny kolem sebe. Jediná reakce maminky -  ale vanesko, buď hodná holčička. Takový mám nejradši.

V sobotu radar tvrdil, že pršet nebude a tak jsme po snídani vrazili na Čertovo jezero. Škub uložena do kočáru (red castle - kočár náš, slunce naše jasné) a Pizejska po ujití asi pěti metrů do kopce nasazena do nosítka. Čudle zklamáno, že se nepojede na kole. Aspoň si narazil helmu a bez ní ni krok. Inu dobrá. Frajersky jsem se holedbala, že Pizejsku vezmu. Když jsem ji vláčela po červený sjezdovce nahoru a ona radostně poskakovala a různě se klátila v nosítku, tak mě to nadšení rychle přešlo. Muž vlekl kočár a Čudle kolem nás poskakovalo. "Já jsem terénní vidíš maminko?? a tatínek je taky terenní, protože MY jsme CHLAPI!" Když jsme se doplazili na žlutou, akorát nás křížila skupinka, která si měřila kopec, který jsme právě vylezly a následně nás se třema děckama. Sebrali jsme si plíce a prohodili pár frází. Dlouho jsem Pizejsku nést nezvládla a prohodili jsme se, red castlem (kočár  náš, slunce naše jasné) se cesta k jezeru zdolávala luxusně.

Po návratu Čudle hučelo, že bazén, takže jsme nahodili plavky a hurá do vody. Škub na nás koukala z autosedačky (jako minulý den) a nestačila rozdávat úsměvy. V šatnách pak byla ukrutná zima a jak se jinak zahřát než dalším výšlapem. Takže jsme se usušili a před večeří jsme si vyběhli se vyplazili ještě na Pancíř. Pizejska samozřejmě na zádech. Když jsme zdolávali vymletou kamenitou cestu pod lanovkou, potkali jsem stejnou skupinku jako po cestě na jezero. Koukali na nás jako na naprostý idioty. Trochu se jim ulevilo, když jsme přiznali, že na Černý jezero jsme nepopošli. Čudle kolem nás stále poskakovalo a žvanilo o všem možném i nemožném. Nakonec dostal kolem pasu popruh a na posledním úseku po asfaltce táhl kočár za sebou. Vlála jsem za  ním a držela stabilitu, aby Škub nepřevrátil. Vyběhl nahoru jak laňka a ani se nezadejchal. Nahoře měl bezkonkurenčně nějvěší radost z hromady sněhu a koulovačky. Pizejska všechno prospala v nosítku.

Ač Čudle unaveně nevypadal, po večeři dal přednost hraní her na pokoji před čímkoliv jiným. Nicméně vyžadoval, aby ho ráno muž vzbudil, aby ještě před snídaní stihli bazén. Já jsem s díky odmítla a vymluvila se na balení.

V neděli tedy poslední bazén a s kuframa do Žofie. Než jsme odjeli udělali jsme si poslední procházku k prameni Řezné. Pizejska neochotně šla, jedinou motivací jí byla větev, kterou táhla domů. "Majej kom(strom), m domů."

Bylo to úžasný. Strašně jsme si to užili. A celý to neustále vystihovala Pizejska, která celý víkend opakovala "M líbí".

Dětská herna 3. týden

Věšák zůstane. Jdeme na to.

Všechny ty přicmrdávací práce, typu připravit na.. a uklidit po.. jsou táák zdlouhavý a s dětma za zády trvají nekonečně dlouho. Jen najít váleček, barvu, mřížku, prázdnej kýbl, igelity a následně zakrýt koberec a oblepit lišty páskou mi trvalo jedno celé odpoledne.

Plán: Na jednu stěnu bílou a šedé mraky. Na druhou světlounce růžovou a modrý asihory. Naivní představa, že nad dveřma udělám přechod do ztracena.

Dva dny jsem dělala bílou (mraky jsou v pořadí). Čudle ve školce, Škub řvoucí a Pizejska uražená, že jsem ji separovala do chodby. Druhou polovinu jsem dodělávala o dva dny později za částečné asistence Čudlete. Přišla jsem o iluzi hezkého barevného přechodu a pokorně jsem nalepila pásku.

V neděli jsme se s mužem uchystali, že uděláme poklop na půdu s vytahovacíma schodama, neb díru na mikropůdu měly děti od počátku překrytou kartonem a poklop je zakoupen už asi půl roku. Já klaustrofobik jsem byla odvelena na půdu. Nebudu kecat a házet ramena, byla to příšerná práce. Seděla jsem asi hodinu a půl v pozici, která slibovala, že kyčle už nikdy nevrátím do původní polohy. Závitové tyče, které jsem držela se mi zařezávaly do dlaní, neb poklop byl těžkej jako půlka průměrnýho koně. Z boku se ke mě tulila skelná vata a z pavučin připomínajících spíš šály se smáli pavouci. Do toho muž zdola řekl: "hele, já zavřu ten poklop, líp se to drží." Ooo jistě, nechceš vidět jak mě ti pavouci ohlodaji na kost. Když jsme to konečně přidělali aspoň na oko, bylo potřeba cosi zaříznout. Otevřel se poklop a zdola se objevila ruka s rozbrusem. Cože?? Já budu řezat rozbrusem?? Ty tu budeš jednou rukou řezat rozbrusem?? Poslepu?? Tady?? Na půdě plný prachu, přeschlýho bordelu a foukaný izolace?? A tak jsem seděla, mhouřila oči, jiskry mi lítaly na nohy a já se modlila ať už to proboha uřízne.
Když jsme skončili, bolelo mě úplně všechno, dolů jsem lezla jak po obrně a ještě půl hodiny jsem byla dřevěná. Do středy mě pak bolel každičkej sval v těle. Nicméně poklop je na místě a z velké části je  vymalováno.

Holčičí rána

V drtivé většině případů chodí Čudle do školky s mužem. Primárně proto, že holky nejsou schopný v osm vstát a já když nemusím, tak se taky z postele nehrnu, co si budem povídat.

Minulý týden Pizejska trhla rekord, neb se z postele vykutálela v půl dvanáctý. I jsem se chodila dívat jestli není mrtvá. Nicméně obvykle se holky buději kolem deváté a pak ležíme v posteli a rochníme se. Pizejska mě objímá a říká: M vát, m nyny a spocenou dlaničkou mi rve hladí vlasy. A pak vyjmenovává koho má ještě rád - M bváš, nůnu, m tatí. K oblíbeným ranním kratochvílím patří i focení nejrozmanitějších částí těla.

Občas se zadaří a všichni vstanou brzo (rozuměj po sedmé) a to si pak s náma raní rochnění užije i Čudle, který je jinak vcelku nekontaktní. Ale dnů, kdy takhle vstaneme je pomálu.

Ranní fotky.

 Pizejsky selfie - je jasny kolik jich mam v telefonu??

Dětská herna 2. týden

Tenhle týden nebyl nijak pracovně náročný. Nicméně mi došla taková "maličkost". Totiž, že chci-li převrtat police, zůstanou po nich krátery. A vlastně, když vymaluju světlejma barvama, krcálku to rozhodně prospěje. Takže by bylo vhodné se hecnout... a prostě vymalovat.

Teď trochu odbočka. S holkama jsem se vypravila do Ikea pro pár drobností. Nejdřív jsme si došly na oběd a pak jsem se vrhla do dětskýho. Kdo mě čte dýl, ten ví, že jsem chronický ztráceč. Proto, když se ozvalo z rozhlasu hlášení o zákazníkovi, který postrádá klíče od auta, ani jsem se nemusela dívat do kabelky a už jsme drandily dolů. Když jsme se pak po třech hodinách propletly ke kasám a já zaplatila, plácla jsem se do čela. Primárně jsem přijela pro dvě police, který co? Aano, který nemám. takže jsem vyložila nákup a repete.

Když se ke konci týdne schylovalo k tomu, že bych se do toho malování fakt dala, přišla nemilá věc. Totiž věšák na oblečení od Dědy. Před rokem jsme ho přilepili na zeď na silikon. A co sakra s ním? Nechat? Když jsem tam plánovala něco jinýho? Utrhnout? Když vím, že vyrve kus zdi a štukovat neumím ani já ani muž? Takže malování se odkládá, dokud se nerozhodnu.

Aspoň jsem zajela k Dědovi a vyřešili jsme jak zrealizovat to, co si představuju. Lavici a regál. Hned na místě jsme připravili razítko na zeď a překližku na hodiny pro děti.

Nic víc jem nestihla. Rozvažuju jestli dát na zeď tabulovou barvu, kterou tu mám. Jestli mám koupit i magnetickou, což by elegantně vyřešilo nástěnku. Napadlo mě udělat průlez z děcáku do ložnice a zase jsem to zavrhla, protože v první řadě nedokážu odhadnout, kde uděláme za 5 let dveře a v druhý řadě strašněj bordel z bourání. Už bych neměla lézt na pinterest, protože pak mi v hlavě víří a nemám šanci se rozhodnout, co vlastně chci.

Toť vše z neproduktivního týdne. Budiž mi omluvou, že bylo krásně a většinu času jsme strávili venku.

A ven!

Jedna hodina ranní. Pizejska kňučí, beru ji do postele a mazlím. Půl pátá - kňučí Škub. Brblám, že se muž rozvaluje a utiskuje mě, když se otočím, zjistím, že utiskovatel je Čudle. Je tedy jasné, že Škub do postele už nevezmu. Vyndám ji z postýlky a ulehneme do Pizejsky stošedesátkový postele. Půl šestá - budí mě ťukání na rameno. Rozlepuju oči a u hlavy mi stojí rozčilená Pizejska.

- M hají! M můj!
- Chceš spát ve svojí posteli?
- JO!!!