Pizejska 2 roky

Už je stará. Hrdě chodí ukazuje dva palce a říká DVĚ (a zní to jako pět). Je docela prcek, ale zamrká očima a všichni jsou na kolenou. Mazel první kategorie, roztáhne ruce, mává jima jak postřelená koroptev a říká POF, což neznamená nic jiného než pochovat.

Pomalu ale jistě rozšiřuje slovník. Nejčastěji směrem k jídlu. PAL - palačinky, ČUS - džus, MÍ - mlíko, BOMBOM, BABÁN, MAS - maso, HUA - hlad, TAJ - čaj, KUKUKU - okurku, NŮŠ - nůž. Vztah k jídlu má stále vřelý, nejvřelejší má k masu a zelenině.

Dalším frekventovanm slovem je VUA - vlak, NÍ - sníh,  KNÍ a stím související TÍS - knížka a číst, což je jedna z nejoblíbenějších činností a hned v závěsu je MAO - malování. Když se jí povede ukrást tablet, zaleze si do postele a hraje pexeso, dokud ji neobjevím a tablet nezabavím.

Poslední dva dny je ovšem nejbáječnějším objevem JÁ, což primárně znamená já sama. Někdy z toho rostu, ale na druhou stranu mě překvapilo, že se umí sama kompletně obléct, na což bych bez JÁ nepřišla, protože mě nenapadlo, že si sama natáhne i tričko a ponožky.

Je zápecnice, nesnáší chodit v lese, ve sněhu, ve vyšší trávě, stojí a řve POF, což ve mě vyvolává maximální nasrání, protože pro tohle nemám pochopení a už chápu, proč moje šestiletá sestra ťapala po sjezdovce jen v punčocháčích, když neustále řvala, že jí to tlačí, je jí zima a vlastně to na nohou vůbec nechce.

Je povahově úplně jiná než Čudle, hraje si s úplně jinejma věcma, učí se úplně jinak, je to strašně zajímavý, že sourozenci můžou být TOLIK odlišný a to i vzhledově.

Jako tma

Od začátku roku chodíme s mužem pravidelně každý pátek na bowling (mimochodem naposled jsem vůbec nebyla ve formě a šeredně jsem dostala na prdel), je to takový šup sem šup tam, neb Škub z večera nasává mlíko jak houba, aby mohla celou noc spát, takže to máme fakt na hodinku a pak fofrem kojit, ale i tak je to fajn.
Ale to jsem odbočila. To jsem se jednou takhle nachystala, oblíkla jsem se a přetáhla jsem oči řasenkou. Čudle na mě zálibně hledělo opřené mezi futrama.
- Ty maminko, pravil zasněně, ty jsi tak krásná.. a než jsem se stihla začít tetelit blahem, tak dodal - jako tma.

Havířov čeká

Psychicky se připravuju na cestu k tetě. Těším se moc o tom žádná. Ale ta cesta. Počítám s tak pěti blicíma pauzama, neb se mi strašně nechce dopovat Pizejsku kinedrylem. Poučeně si vezmu dostatek igelitek, do kterých budu moct nacpat poblitý oblečení a potah do autosedačky.
Doufám, že aspoň trochu sleze sníh, neb jsem se Žofií jela na sněhu jen jednou a byla jsem pěkně vysraná, ale přičítám to tmě a muži sedícímu vedle mě, protože když se musím spolehnout sama na sebe je to v cajku, ale jakmile můžu panikařit, tak to s vypětím všech sil dělám. Blbej zvyk.

Navíc to bude celou cestu - už tam budemeeee? Proč je to tak dlouhá cestaaa? Musím vymyslet nějakou zábavu. Světlým bodem programu je Ikea a losos v Brně.

Jdu balit, snad to přežijem bez cukání oka :-)

Školka

Vypadá to, že dítko bude opět školkou povinné. Tentokrát státní ústav, sedm minut chůze od domova. Nejzazší nástup na devátou ranní (uff, i tak budem mít hoňky, aby tam byl včas), už žádný dělání svačin do krabiček (JOOO), věkově přiměřený vrstevníci, kroužek keramiky, obrovská zahrada a vůbec.

Počkáme až se přeženou chřipky. Příští týden nás stejně čeká cesta do Ostravy za tetou a až se vrátíme mohl by vyrazit. Trošku problém bude kvůli očkování, ale to nějak pořešíme a pak už nás zase čeká režim. Vstávání na budíka a tak. Vlastně nevím jestli se na to těším, ale nemůžu bejt sobec.

Lyžník

Když jsem se v týdnu odhodlala, že sbalim děcka a pojedem někam, kde zaplatím Čudleti instruktora, tak se mi pani v lyžařský škole vysmála, že objednávaji na dva týdny dopředu. Inu dobrá.

Na sobotu si muž domluvil zedníka a že by bylo fajn, kdybysme mohli někam vypadnout. Takže pokus číslo dvě. Povedlo se mi na jednu hodinu domluvit školu, půjčili jsme lyže a babička mi vytrhla trn z paty, protože chtěla jet s náma. Bez ní by to bylo o poznání krušnější a já bych byla o něco nasranější.

Když jsme dorazili na svah, pán mi oznámil, že by bylo lepší, kdybysme šli od dvou. Zaskřípala jsem zubama, obula si lyže a hodinku jezdila s čudlem sama. Vyčerpala jsem na to dávku optimismu a nadšení asi tak na týden dopředu, protože jsem pořád poslouchala - už nechci jezdit, už pujdem domu, mě to nebaví. Přitom jsme dělali kraviny a smál se celou dobu, ale k mamince si to dovolit může. Naučil se bezpečně zastavit v pluhu. ndtruktorka s ním pak trénovala zatáčení, ale moc se to nepohnulu. Každopádně jsme odcházeli s tím, že v brzo pojedem zas. Aspoň tak.

Zato Pizejska. Škoda mluvit. Ona nesnáší terén. Nesnáší, když na ni sněží. Nesnáší, když musí ve sněhu chodit, bulí jakmile se s ní pohnou boby. Celou dobu chtěla nosit, nebo řvala, aby všichni věděli jak má zlou a ošklivou matku a když si Čudle dovolilo hodit na ní kouli, bylo dílo dokonáno a vypadalo to, jako když jí minimálně zlomil ruku. Čí to dítě je??