Školka

Vypadá to, že dítko bude opět školkou povinné. Tentokrát státní ústav, sedm minut chůze od domova. Nejzazší nástup na devátou ranní (uff, i tak budem mít hoňky, aby tam byl včas), už žádný dělání svačin do krabiček (JOOO), věkově přiměřený vrstevníci, kroužek keramiky, obrovská zahrada a vůbec.

Počkáme až se přeženou chřipky. Příští týden nás stejně čeká cesta do Ostravy za tetou a až se vrátíme mohl by vyrazit. Trošku problém bude kvůli očkování, ale to nějak pořešíme a pak už nás zase čeká režim. Vstávání na budíka a tak. Vlastně nevím jestli se na to těším, ale nemůžu bejt sobec.

Lyžník

Když jsem se v týdnu odhodlala, že sbalim děcka a pojedem někam, kde zaplatím Čudleti instruktora, tak se mi pani v lyžařský škole vysmála, že objednávaji na dva týdny dopředu. Inu dobrá.

Na sobotu si muž domluvil zedníka a že by bylo fajn, kdybysme mohli někam vypadnout. Takže pokus číslo dvě. Povedlo se mi na jednu hodinu domluvit školu, půjčili jsme lyže a babička mi vytrhla trn z paty, protože chtěla jet s náma. Bez ní by to bylo o poznání krušnější a já bych byla o něco nasranější.

Když jsme dorazili na svah, pán mi oznámil, že by bylo lepší, kdybysme šli od dvou. Zaskřípala jsem zubama, obula si lyže a hodinku jezdila s čudlem sama. Vyčerpala jsem na to dávku optimismu a nadšení asi tak na týden dopředu, protože jsem pořád poslouchala - už nechci jezdit, už pujdem domu, mě to nebaví. Přitom jsme dělali kraviny a smál se celou dobu, ale k mamince si to dovolit může. Naučil se bezpečně zastavit v pluhu. ndtruktorka s ním pak trénovala zatáčení, ale moc se to nepohnulu. Každopádně jsme odcházeli s tím, že v brzo pojedem zas. Aspoň tak.

Zato Pizejska. Škoda mluvit. Ona nesnáší terén. Nesnáší, když na ni sněží. Nesnáší, když musí ve sněhu chodit, bulí jakmile se s ní pohnou boby. Celou dobu chtěla nosit, nebo řvala, aby všichni věděli jak má zlou a ošklivou matku a když si Čudle dovolilo hodit na ní kouli, bylo dílo dokonáno a vypadalo to, jako když jí minimálně zlomil ruku. Čí to dítě je??

Letem světem

Škub se otáčí na břicho, ale králíci se jí pást nechtěji.
Čudle stále nemá školku. Nevadí mi to.
Pizejska mluví pouze svahilsky.
Zvažujeme rozjet nové podnikní. Mám z toho nemalé obavy.
Čas mi žere i moje práce.
Po posledním očkování vyskákal Pizejsce ekzém.
Všichni jsou zdraví. Třikrát hurá.
Zatím úspěšně ukrajuju z poporodních kil.
Škub spí celou noc. Respektive od deseti/jedenácti do cca devíti.
Pizejska je znovu na plenách.
Čudle bere na vědomí barvy.
Gymplačka má lepší ekzém.
Jedu v kafi. Ne kvůli povzbuzení, v tomhle směru se mnou kafe nic nedělá, ale baví mě ochutnávat další a další a dostávat z presovače lepší a lepší.
Hodně výletujeme.
A to nejdůležitější. Jsem šťastná.

škatulata hejbejte se

Většina rodičů řeší jak dostat starší dítě do vlastního pokoje. My řešíme problém opačný. Totiž jak vměstnat starší dítě do naší ložnice.

Nikdy by mě nenapadlo, že to budu řešit. Nicméně najít se třema dětma rovnováhu, aby se nikdo necítil odstrčený, to je pane vořech.

Večer se jde spát. Holky k nám, Čudle samo. Stodevadesátkrát se vrátí, aby v noci stejně přišel k nám i s vlastním polštářem. On je tam sám a my všichni pohromadě. Těžko vysvětlit, že on je ten starší, když Pizejska je přece taky starší. Podobná situace nastává po obědě, když Čudle leží u nás a čteme a Pizejska je nucena ležet ve svojí posteli.

V první fázi jsme se dohodli, že v pátek si k nám Čudle smí vzít matraci a spát s náma v ložnici celý víkend. Efekt dokonalý. Dítě lehlo a spalo celou noc. Praktikovali jsme to měsíc. Pak jsme se shodli, že kdyby se k nám vešla další postel, nevadilo by nám to ani jednomu. Chvíli se ten nápad uležel a pak muž zavelel, že vezmem metr a najdem řešení. A hle. Bylo to rychlejší než jsme čekali. Z pokojíčku je herna se šatnou dětí a v ložnici to vypadá jak v pohádce o mášence. Každopádně spokojený jsou všechny strany a to je základ.

Krásný nový rok

Drazí milí, přeji vám všem do nového roku jen to nej a ať se vám splní všechno, co si přejete. PFko letos nebude protože lenost.