Že by knihomolka?

Slečna zálibně hledící do knihovny, její nejoblíbenější sledovací bod v ložnici.

KONEC EXHIBICE

Holčičí víkend

V pátek jsme s Pizejsovou a Gymplačkou zamávaly mužský části rodiny a vyrazily jsme vstříc holčičímu víkendu na Vysočině.

Užily jsme si to báječně. Slečna mimin se hned první noc rozhodla, že se řádně vyspíme a chrupala od půlnoci téměř do sedmi a po snídani pokračovala. Juch. Na sobotu jsme naplánovaly procházku po místních krásách. Čítala pěkných 19 km z toho půlka stoupání a jako bonus bahno po kotníky, velký šutry na úzkých lesních cestách a jiný lahůdky, který zřejmě testovaly, kolik toho náš kočár vydrží. A vydržel a Pizejsová zařezávala ani nemukla. Zato my toho měly plný kecky.

V neděli byl v původním plánu Veselý kopec, ale bohužel otvírá až ke konci dubna, takže jsme vzaly za vděk hřebčínem ve Slatiňanech. Gymplačka tam značně ožila, koně jí evidentně hodně chybí.

A pak už hurá domů. Bylo to skvělý a navíc jsme měli štěstí na samý báječný lidi. Pan domácí v penzionu byl super, jeho žena výborně vařila, v obchodech byli milí, dokonce i pán co vybíral parkovný se usmíval.

Snad si to brzo zopakujem.

Vyhlídnu si hezký pevný trám..

Pro ilustraci naší rodiné pohody během posledního týdne perfektně postačuje obrázek z velikonočního pondělí.

V jedenáct večer se v rámci zachování svojí svobody na následujících 10 let zvednu a urychleně mizím z obýváku, kde hystericky řičí mimino a na gauči sedí batole a stále dokola opakuje - ale maminto, místo toho, aby už dvě hodiny spalo. Třísknu za sebou dveřma v koupelně. Za chvíli přišel muž.

- Ty oprátky, uvaž prosím dvě.

Předsevzetí do dalšího týdne

Budu chodit spát konečně dřív než po půlnoci. Ideálně nejdýl v jedenáct.

Udělám aspoň třetinu papírů.

Po skoro roce

Když jsem si včera natahovala zimní běhací kalhoty, zaplavila mě vlna štěstí. Stejná jako když z bedny na půdě vytahajute poklady z dětství, o kterých jste si mysleli, že už jsou dávno ztracený. Jako když otevřete prastarou knížku, ze který vám četla babička, když se vám nechtělo spát. Na rtech se mi automaticky usadil úsměv.

Pizejsová v kočáře dudlala a já nasadila sluchátka. První tóny běhacího mixu mi roztáhly koutky ještě o něco víc. Běžela jsem a usmívala se jak debil a lidi vejrali. Chyběla mi ta divná vůně řeky, známý záchytný body, kde mám odměřený kilometry, oblíbený poklop od kanálu, kde se otáčim, když chci krátkou trasu. Nejvíc mi ovšem chyběly ty chvíle, kdy po mně nikdo nic nechce a já mám prostor utřepat si myšlenky.

Běhání zdar.