To, že nejim ryby je od pradávna známá věc. V první řadě mi to nechutná a smrdí to (a JO, smrději i ty, o kterých všichni tvrději, že to neni pravda) a v druhý řadě to má kosti.
Nejhorší rybí zážitek je rozhodne zap. rybí file se zel. - specialitka naší školní kuchyně na základce, kdy se pod hromádkou paprik a vím já čeho ještě, schovávalo rybí file a celý to bylo politý čímsi bílým napůl zdrclým a hrozně rybosmrdícím. Vždycky s tim polili i brambory, takže se to nedalo jíst vůbec. Jak jsem jinak naší vesnickou školní kuchyň milovala (včetně mlíkový polívky a hrachový kaše, která vypadala, že ji někdo vyblil), tak tohle jsem nenáviděla do morku kostí a vcelku brzo, cca ve třetí třídě, jsem přišla na to, že když se na tu dobrotu nedostavim, nic se nestane, akorát nesmim doma říct, že jsem si to zapomněla jako vždycky odhlásit.
Když jsem minulý týden zkonstatovala, že je sushi raut a vznesla jsem dotaz jestli půjdeme, povytáhl muž obočí, a aby o něco nepřišel, hned rezervoval místa.
Statečně jsem ochutnala všechno a uznávám, že mě to nijak na zadek neposadilo, přišlo mi to tak nějak na jedno brdo. Bylo to prakticky jen o omáčkách, rolky samy o sobě bez chuti a bez zápachu. Vyjma ovšem těch, který byly obalený v kaviáru z létajících ryb. Ty mi na jedno brdo nepřišly - maličký kuličky mi křupaly mezi zubama a byly fakt odporný, přemýšlela jsem jestli se pozvracim u stolu nebo to stihnu na záchod.. Nakonec jsem statečně polkla. Přínos to ovšem taky mělo. Podávalo se báječné víno (což mi jako řidiči bylo prd platný, protože jsem si dala akorát decku a hned z kraje) a naučila jsem se jíst hůlkama aniž bych někomu u stolu ublížila
Takže teď mám s rybama vybráno asi tak do důchodu.
Sousedka
O víkendu jsem se dozvěděla, že Sousedka odchází od muže. Se dvěma malejma dětma, kdy jednomu nejsou ani dva. Dost mě to vzalo. I proto, že ona bez nikdy boje neutíká a že nikdy neutíká kvůli malichernostem. Jsem z toho špatná. Strašně jí přeju, aby to ustála, ale sama si to neumím ani představit.
Chcá nechcá přemýšlím o tom, kdy někdo zatočí osudím a vytáhne naše jména a budem na řadě.
Kolem nás se všichni rozcházeji, rozváději nebo jsou rozvedený.Máme v okolé snad jen jeden jediný opravdu stabilní pár, což je na muj vkus zatraceně málo.. Nezbývá než makat, abysme se do toho osudí ani nedostali.
Chcá nechcá přemýšlím o tom, kdy někdo zatočí osudím a vytáhne naše jména a budem na řadě.
Kolem nás se všichni rozcházeji, rozváději nebo jsou rozvedený.Máme v okolé snad jen jeden jediný opravdu stabilní pár, což je na muj vkus zatraceně málo.. Nezbývá než makat, abysme se do toho osudí ani nedostali.
Čudle v porodnici
Všichni se ptaji co říkalo Čudle, když za mnou poprvé přišli do porodnice...
To jsem takhle zasedla v jednu k obědu. V momentě, kdy jsem otevřela dekl na talíři se svíčkovou a knedlíkama, se otevřely dveře. Dítku se rozzářily oči.
- Maminto, dáš mi tnedlít?
Spásl čtyři knedlíky z pěti přestože byl čerstvě po obědě.
---------------------------------------
Následně se mi nakvartýroval na postel a plácal se do kolen.
- Dej mi sem toho Pizejse na tolena.
Položila jsem uzlík v zavinovačce Čudleti na kolena. Lehce ji pohladil po hlavě a položil si na ní ruce. Začal se houpat z jedný půlky zadku na druhou a zpívat
- Já mám toně,vraný toně, to jsou toně mý..
---------------------------------------
Když za náma přišli druhý den, hlásilo Čudle ode dvěří:
- Máš tnedlít maminto? Dáš mi?
---------------------------------------
Jinak jsem to čekala horší. Nijak jsme ho na novýho člena rodiny nepřipravovali. Postavili jsme ho před hotovou věc a on to tak jednoduše vzal. Má to svý mouchy, co jsme doma je lítostostivější a míň se mazlí (a hodně mu to chybí, takže se snažim ho vždycky přemluvit a většinou se dá a pak je šťastnej jak dvě blechy), ale jinak to zatim probíhá hladce. Uvidíme jak to půjdu až začne mít i Pizejs svoje potřeby.
To jsem takhle zasedla v jednu k obědu. V momentě, kdy jsem otevřela dekl na talíři se svíčkovou a knedlíkama, se otevřely dveře. Dítku se rozzářily oči.
- Maminto, dáš mi tnedlít?
Spásl čtyři knedlíky z pěti přestože byl čerstvě po obědě.
---------------------------------------
Následně se mi nakvartýroval na postel a plácal se do kolen.
- Dej mi sem toho Pizejse na tolena.
Položila jsem uzlík v zavinovačce Čudleti na kolena. Lehce ji pohladil po hlavě a položil si na ní ruce. Začal se houpat z jedný půlky zadku na druhou a zpívat
- Já mám toně,vraný toně, to jsou toně mý..
---------------------------------------
Když za náma přišli druhý den, hlásilo Čudle ode dvěří:
- Máš tnedlít maminto? Dáš mi?
---------------------------------------
Jinak jsem to čekala horší. Nijak jsme ho na novýho člena rodiny nepřipravovali. Postavili jsme ho před hotovou věc a on to tak jednoduše vzal. Má to svý mouchy, co jsme doma je lítostostivější a míň se mazlí (a hodně mu to chybí, takže se snažim ho vždycky přemluvit a většinou se dá a pak je šťastnej jak dvě blechy), ale jinak to zatim probíhá hladce. Uvidíme jak to půjdu až začne mít i Pizejs svoje potřeby.
Novodobá o kouhoutkovi a slepičce
Bohužel jsem v roli uhoněný slepičky (a chvílema si připadám jak debil.
Bežela slepička od doktora s papírem na mateřskou na OSSZ. I ty hloupá slepičko, musíš přinést neschopenku. Slepička běží k doktorovi, doktor dá neschopenku a slepička honem zpátky na OSSZ. OSSZ dá papír a slepička s papírem na sociálku.
Po dvou týdnech slepička běží na OSSZ, aby nahlásila, že je na nemocenský. Jeeje slepičko, my jsme to blbě spočítali a tobě to o jeden den nevychází, až dá doktor jinej papír, dáme my nemocenskou. A tak slepička sedne do auta a jede opět 20km k doktorovi. Dokor se diví, ale papír dá. Slepička běží na OSSZ a odevzdá papír.
Další týden dá doktor lístek na peníze a tak slepička hurá na OSSZ s lístkem na peníze. Ale kdepak slepičko, tenhle lístek je k pětadvacátýmu. Ať doktor vystaví novej ke konci měsíce. Slepička hup do auta, doktor bouchne razítkem a slepička zpátky na OSSZ.
Za dva dny volá sociálka. Slepičko milá, my ti nedáme rodičák za leden, dokud ty nám nedáš potvrzení z OSSZ. Slepička běží na OSSZ a prosí. OSSZ dá potvrzení a slepička utíká na sociálku. Paní pokývá hlavou, slepička si oddychne a začne vyhlížet rodičák za leden. Jak byla hloupá..
Když dojde slepička pro Pizejsův rodnej list, sebere odvahu a vydá se i na socialku se žádostí o rodičák. Už je připravená. Vyzbrojená všema možnýma kartičkama, průkazkama a papírama, včetně mužovo průkazkou malého ochránce přírody. Prima slepičko, jenže dokud nedá OSSZ potvrzení, nedáme rodičák a nedáme ani lednovej rodičák. Slepička kouká jak puk a dozví se, že předchozí potvrzení bylo k ničemu. Vyfasuje novej formulář a běží na OSSZ. My nedáme potvrzení, dokud doktor nedá uschopnění. Slepička zmatená jak lesní fčely maže zpátky na sociálku a tam? Tam krčeji ramenama.
Doktor dá uschopnění až v dubnu, takže OSSZ dá potvrzení též až v dubnu, tudíž mi novej rodičák a zároveň i ten starej lednovej vyplatěji nejdřív v květnu. Pokud se teda země nepohne a pani ze socialky to na OSSZ zítra nevytelefonuje.
Aspoň, že už slezl sníh a na zahrádce je dost trávy, hlady neumřem.
Bežela slepička od doktora s papírem na mateřskou na OSSZ. I ty hloupá slepičko, musíš přinést neschopenku. Slepička běží k doktorovi, doktor dá neschopenku a slepička honem zpátky na OSSZ. OSSZ dá papír a slepička s papírem na sociálku.
Po dvou týdnech slepička běží na OSSZ, aby nahlásila, že je na nemocenský. Jeeje slepičko, my jsme to blbě spočítali a tobě to o jeden den nevychází, až dá doktor jinej papír, dáme my nemocenskou. A tak slepička sedne do auta a jede opět 20km k doktorovi. Dokor se diví, ale papír dá. Slepička běží na OSSZ a odevzdá papír.
Další týden dá doktor lístek na peníze a tak slepička hurá na OSSZ s lístkem na peníze. Ale kdepak slepičko, tenhle lístek je k pětadvacátýmu. Ať doktor vystaví novej ke konci měsíce. Slepička hup do auta, doktor bouchne razítkem a slepička zpátky na OSSZ.
Za dva dny volá sociálka. Slepičko milá, my ti nedáme rodičák za leden, dokud ty nám nedáš potvrzení z OSSZ. Slepička běží na OSSZ a prosí. OSSZ dá potvrzení a slepička utíká na sociálku. Paní pokývá hlavou, slepička si oddychne a začne vyhlížet rodičák za leden. Jak byla hloupá..
Když dojde slepička pro Pizejsův rodnej list, sebere odvahu a vydá se i na socialku se žádostí o rodičák. Už je připravená. Vyzbrojená všema možnýma kartičkama, průkazkama a papírama, včetně mužovo průkazkou malého ochránce přírody. Prima slepičko, jenže dokud nedá OSSZ potvrzení, nedáme rodičák a nedáme ani lednovej rodičák. Slepička kouká jak puk a dozví se, že předchozí potvrzení bylo k ničemu. Vyfasuje novej formulář a běží na OSSZ. My nedáme potvrzení, dokud doktor nedá uschopnění. Slepička zmatená jak lesní fčely maže zpátky na sociálku a tam? Tam krčeji ramenama.
Doktor dá uschopnění až v dubnu, takže OSSZ dá potvrzení též až v dubnu, tudíž mi novej rodičák a zároveň i ten starej lednovej vyplatěji nejdřív v květnu. Pokud se teda země nepohne a pani ze socialky to na OSSZ zítra nevytelefonuje.
Aspoň, že už slezl sníh a na zahrádce je dost trávy, hlady neumřem.
Jak se to seběhlo
V neděli jsem odpoledne posvačila riciňák a kolem sedmý přijela PA, že uděláme malíčkovej sedánek. Zalehly (zasedly) jsme do postele a ona mi mačkala jakési body na malíčku a masírovala mi kotníky. Když jsme jeli asi třetí kolo, vykřesala první hodně mizernou slabou kontrakci. Když po půl hodince těhle prostocviků před devátou odjížděla, přišla jedna kontrakce sama od sebe. Ale tak takovejch už bylo..
V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.
Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.
Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.
Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.
A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.
Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.
Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.
V půl desáté jsem jí volala, že po třech minutách a před desátou jsem jí otvírala dveře. Muž mezitím pobalil všechny tašky a vyndal z auta zadní sedačky, kdybysme to náhodou do havlbrodu nestihli. Pche. PA mě prohlídla a konstatovala, že takhle nikam jet nemůžeme, protože šest centimetrů. A tak jsem chodila doma jak lev v kleci, věšela se na křeslo a nadávala. Pak jsem se opřela o parapet a koukala jsem z okna. Na silnici se zastavila kočka a naprosto nepokrytě na mě zírala. Pak popošla, protože projelo auto, ale stejně si sedla tak, aby měla výhled. Mrcha.
Po jedenáctý mě muž s PA začali postrkovat ke dveřim. Nijak extra se mi nechtělo, ale pomalu jsme vyrazili. Pár kontrakcí jsme zvládli ještě na parkovišti v autě a já to pořád protahovala, ale i tak nás před půlnocí přijali. Nutno podotknout, že personal v nemocnici byl zlatý. Jestli proto, že na nás vyšla super směna nebo proto, že jsme měli sebou PA, kterou všichni znali, to těžko říct.
Natočil se monitor a pak si nás nikdo nevšímal. Já se cachtala ve sprše, válela jsem se po muži, dupala jsem vzteky nohou, nadávala, vejrala z okna a vůbec jsem dělala samý užitečný věci. Měla jsem strašně energie, muž zapnul nějakou tuc tucárnu v rádiu a ještě v jednu hodinu jsme mezi kontrakcema tancovali a já mávala rukama, jakože lítám a celkově bylo veselo.
Pak mě humor přešel. Ve dvě bylo potřeba natočit novej monitor a to mě moc nebavilo. Navíc dítku vyhovovala poloha na boku a tak se hezky stáčelo, kam mělo a to mě bavilo ještě o něco míň. Už asi hodinu a půl se čekalo prakticky jen na vodu, jinak bylo všechno ready, takže jsem svolila, že za chvíli píchnem. Nikdo mě nenutil a já byla ráda, protože jsem věděla, že na to co přijde po tom, musim být aspoň trochu připravená, takže zase přišla fáze sprcha, válení po muži a sbírání odvahy, abych se na to nevybodla a nešla domů. Na kuráž jsem si lokla bachovek a pak píchli vodu. PA mě nahnala vedle křesla (trochu ji podezírám, že proto, aby na mě nikdo jinej nemohl), sedla si za mě a podepírala mě ve dřepu, zatímco muž mě držel přes křeslo za ruce. Doktorka a nemocniční PA kolem pobíhaly jak mlsný psi a divže nelezly po zemi, aby měly aspoň nějakej výhled.
A pak přišlo finále. Snažila jsem se jak blázen a mladej se ven prostě nechtělo. Doktorka konstatovala, že neví jestli nestřihne, neb dítě má obrovskou hlavu (39cm). A když proběhly další tři kontrakce a vždycky chyběl malej kousek, aby bylo dílo dokonáno, tak jsem se naštvala a bylo. Doktorka nemohla střihnout i kdyby chtěla, neb Pizejs si nasyslila tolik vody, že nebylo vidět vůbec nic. Pak při šití říkala, že je ráda, že nestřihla, neb to dopadlo vzhledem k velikosti děcka moc dobře.
Dostala jsem Pizejsovou rovnou na prsa a okamžitě jsem pochopila, že máme další nenažraný dítě. Dvě hodinky jsme si poleželi na sále a žádný dramata se tentokrát nekonaly, takže po dvou hodinách mě nechali vstát a ještě na porodnim sále se vysprchovat a pak jsem hezky zabalená v ručníku (neb všechny svršky jsem měla stále v kufru v autě) odhopkala na pokoj na šestinedělí. Byl volnej jednolůžák, což jsem brala za výhodný vzhledem k plánovaným návštěvám Čudlete (veelmi prozíravé, Psice piš si za uši), takže jsme ještě chvíli s mužem klábosili a když vyrazil domů, tak jsem zalehla s Kindlem a konečně jsem se pustila do Deavera, kterýho jsem si schovávala do porodnice.
Shrnuto podtrženo, bylo to pohodový, příjemný a fakt jsem si to užila.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)