Pizejs se nějak nemůže rozhoupat. Nejdřív jsem si myslela, že to dítě je puntíčkář a chápe, že já jsem líná a tak mi dává dostatek času dodělat co je potřeba. Nad spoustou věcí jsem chtěla mávnout rukou s tim, že až někdy.. jenže už je všechno doděláno. Taška sbalená, papíry sepsaný, věci vyžehlený, postýlka (hahaha), přebalovák, kolíbka - všechno na svym místě.. dokonce i ten kojící polštář jsem přešila. A? A nic.
Tleskám si za myšlenku neprozradit datum. Neb mě nikdo neotravuje. I když všichni mi podezíravě zraji na břicho a mluvěji o dvojčatech. I doktor na poslední prohlídce vyvalil oko a vyloženě z jeho zvědavosti se rozhodl nebožátko zvážit a přeměřit. Když mi sdělil cifru čtyř kil, zalitovala jsem, že jsem se nechala ukecat a koupila jsem balík plen jedniček.
Dneska jsem absolvovala kolečko po městě za účelem zakoupení ricinovýho oleje a všude se mi vysmáli. Nicméně porodní asistentka to zachrání a zítra si uděláme hezký odpoledne ve vaně, s míchanym koktejlem v ruce a masáží bodů na malíčkách a kolem kotníků. Snad to zabere a dítko si to rozmyslí dřív, než mě naženou na lehačku do nemocnice.
Nemáme žádné nůžky
"Tatínto osčíhej si to, ty fousy."
"Takhle to stačí."
"Osčíhej si to! Já ti to osčíhám. .... Neosčíhám. Nemáme tu žádný nůžty."
.............
Po půlnoci cpu do dítka panadol přiloženym aplikátorem. Nechávám mu čas, aby mohl polknout.
"Drž to požádně maminto!!"
............
Muž uvařil na noc do termosky teplej čaj s citronem. Čudle někdy kolem třetí ranní rozespale drží hrneček a napije se.V tu ránu má oči jak tenisáky.
"Tam je POMEANČ!! TO SE DĚLÁ?! Dávat tam pomeanč?? Teď to nemůžu pít!"
............
"Čudlí, já musim do práce, budeš tady s maminkou."
"Musíš pacovat?"
"Musim."
"Tatínet musí do páce. Maminta nemusí do páce. Maminta je krásná." Někdy to neni úplně blbý, že je to dítě ukecaný :-)
"Takhle to stačí."
"Osčíhej si to! Já ti to osčíhám. .... Neosčíhám. Nemáme tu žádný nůžty."
.............
Po půlnoci cpu do dítka panadol přiloženym aplikátorem. Nechávám mu čas, aby mohl polknout.
"Drž to požádně maminto!!"
............
Muž uvařil na noc do termosky teplej čaj s citronem. Čudle někdy kolem třetí ranní rozespale drží hrneček a napije se.V tu ránu má oči jak tenisáky.
"Tam je POMEANČ!! TO SE DĚLÁ?! Dávat tam pomeanč?? Teď to nemůžu pít!"
............
"Čudlí, já musim do práce, budeš tady s maminkou."
"Musíš pacovat?"
"Musim."
"Tatínet musí do páce. Maminta nemusí do páce. Maminta je krásná." Někdy to neni úplně blbý, že je to dítě ukecaný :-)
Kámoška laryngitida
Chtělo by se mi napsat soustu věcí, ale nejspíš bych hlavně nadávala, takže to spolknu.
Poslední týden je dost vypjatý, neb v dítku se mlátěji nějaký viry a je protivnej a já jsem protivná též, páč ve mě se mlátěji hormony. A to tak, že jsem sama sobě nesnesitelná, ale nejde mi to nijak moc ovlivnit, chvílema jsem byla docela vděčná, že se muž drží a dávno na mě nevztáhl ruku a nezakopal mě ve skleníku. Už už to bylo lepší, neb jsem "oběhla" město a zakoupila krizovku bachovek. Brala jsem to spíš jakože to prostě zkusim, protože už nemám co ztratit. A ono ejhle, nevim jestli je to placebo nebo to má nějakej účinek a je mi to i vcelku jedno, hlavně že jsem klidnější.
Jenže ten poslední týden přišlo Čudlí marození. Jeho nemoci nesu vcelku dobře, ale jakmile přijde ke slovu laryngitida jsem na nervový zhroucení a když přijde ke slovu v momentě, kdy se potřebuju soustředit na úplně jiný věci než nějaký nemoci, jsem vážně na sesypání. Plus navíc všude virový zápaly plic, spoustu dětí kolem nás v nemocnici.. Nakonec jsem sama sebe tak vycukala, že jsme uprostřed páteční noci jeli na pohotovost, protože všechno spolehlivý proti laryngitidě selhalo. Naštěstí měli pro hysterickou matku pochopení a to i přesto, že tam byl poměrně mladej doktor a vzbudili jsme ho v půl jedný.
V sobotu si Čudle odvezla Kadeřnice. Celej večer jsem se nervovala, jestli se bude v noci dusit nebo ne a jak to zvládnou. Proběhlo to samozřejmě úplně v klidu, takže druhou noc, kterou dítko strávilo u babičky jsem se i relativně vyspala. Juch. Je fakt, že jsem si říkala, že bysme u příležitosti toho, že je o dítko postaráno mohli sfouknout tu porodnici, ale Pizejs ještě není dostatečně načesán či co, takže nic nebylo.
Snad bude tenhle týden klidnější.
Poslední týden je dost vypjatý, neb v dítku se mlátěji nějaký viry a je protivnej a já jsem protivná též, páč ve mě se mlátěji hormony. A to tak, že jsem sama sobě nesnesitelná, ale nejde mi to nijak moc ovlivnit, chvílema jsem byla docela vděčná, že se muž drží a dávno na mě nevztáhl ruku a nezakopal mě ve skleníku. Už už to bylo lepší, neb jsem "oběhla" město a zakoupila krizovku bachovek. Brala jsem to spíš jakože to prostě zkusim, protože už nemám co ztratit. A ono ejhle, nevim jestli je to placebo nebo to má nějakej účinek a je mi to i vcelku jedno, hlavně že jsem klidnější.
Jenže ten poslední týden přišlo Čudlí marození. Jeho nemoci nesu vcelku dobře, ale jakmile přijde ke slovu laryngitida jsem na nervový zhroucení a když přijde ke slovu v momentě, kdy se potřebuju soustředit na úplně jiný věci než nějaký nemoci, jsem vážně na sesypání. Plus navíc všude virový zápaly plic, spoustu dětí kolem nás v nemocnici.. Nakonec jsem sama sebe tak vycukala, že jsme uprostřed páteční noci jeli na pohotovost, protože všechno spolehlivý proti laryngitidě selhalo. Naštěstí měli pro hysterickou matku pochopení a to i přesto, že tam byl poměrně mladej doktor a vzbudili jsme ho v půl jedný.
V sobotu si Čudle odvezla Kadeřnice. Celej večer jsem se nervovala, jestli se bude v noci dusit nebo ne a jak to zvládnou. Proběhlo to samozřejmě úplně v klidu, takže druhou noc, kterou dítko strávilo u babičky jsem se i relativně vyspala. Juch. Je fakt, že jsem si říkala, že bysme u příležitosti toho, že je o dítko postaráno mohli sfouknout tu porodnici, ale Pizejs ještě není dostatečně načesán či co, takže nic nebylo.
Snad bude tenhle týden klidnější.
V drogerce
Mám poměrně pochopení, že někdy děti prostě nemají svůj den. Pro co ovšem nemám pochopení jsou debilní matky.
Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.
Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.
Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.
Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.
Vyrazila jsem na nákup do DM, protože krámy na mimino. Už když jsme přišli, devastovaly obchod dvě holčičky zhruba ve věku Čudla. Maličkýma košíkama schazovaly zboží z regálů, sem tam nevybraly zatáčku a nemalý obsah jejich košíků se po dlaždicích v obchodě rozlétl bleskovou rychlostí. Maminka vybírala ŠMINKY a občas na holky zavolala jménem. Lidi koukali. I Čudle dost nevěřícně zíralo co se to děje. Nakupovala jsem co možná nejrychleji a uhybala nájezdům dětských košíků.
Pak jsme se potkali u kasy.Maminka chtěla slevovou knížku, ale nevytiskla si ji, takže ji šla prodavačka zachránit. Fronta byla o cca sedmi lidech a mamince vůbec nepřišlo blbý, že nezná psč, na který kartičku registrovala a tak zkoušela jedno za druhym, když začali lidi ve frontě funět a brblat, tak konstatovala, že tam má nějaký pražský. To už ji i prodavačka jemně upozornila, že Praha má fakt dost směrovacích čísel. Pani nechala nákup stornovat šla řešit záhadu pinu sama.
Udělala jsem nákup větší než jsem čekala a chvíli mi trvalo, než jsem ho naskládala do tašek. Mezitím děvčátka válela sudy po podlaze, mlátily se balíkama plen, řvaly jak na lesy a vůbec trpělivě čekaly na maminku. Pak paní zaplatila a začala estráda balonky. Na prodejně nebyl jedinej nafouklej. Nastala trochu hysterie a tak paní prodavačka na žádost maminky přestala obsluhovat a šla nafouknout andílkům balonky. Maminka u toho žvanila o tom, že existuje studie ohledně toho co je největším náporem na nervy a že jednoznačně vyhrálo nakupování s dětma a že ona si chtěla jen vybrat nějaký šminky.
Moje dítě neni zlatý, věřím, že by též mohlo být hlavním aktérem podobný scény, ale prostě když vidim, že to k tomu neni, poberu to co životně potřebuju a okamžitě hledám východ.
Hurvínek
Jsem odchovaná Hurvínkem. Postupně jsem nasbírala cca 30 audio kazet. Něco málo do sbírky přihodil i Podnikatel, takže nezbylo než zakoupit kazeťák, protože ani ve svym věku jsem se nějak nemohla s Hurvínkem rozloučit.
Je nad slunce jasný, že jsem čekala na příležitost, abych mohla Čudleti tuhle radost ukázat. Jak velká to byla chyba se ukázalo poměrně záhy.
Naše vcelku milé dítko pochytilo takový věci, že se nestačim divit a někdy i stydět. Když na Netopejrku zalezlou pod regálem hulákal "ty HUSO, kam to lezeš??", tak jsem se smála. Když pak hulákal "babičto, ty huso!!" už mi moc do smíchu nebylo. Až o dva týdny později jsem zjistila, odkud vítr fouká.
Další perličkou je "co je zase, maminto" vysloveno naprosto pohrdavě a používané nejčastěji, když vidim rudě, protože má dítko průser. Vzteky zařvu "ČUDLE!" a odkudsi se ozve "co je zase maminto".
A ještě tu máme hezky konejšivě pronesený - "to víš, že joo, maminto" a je z toho slyšet podtext - hlavně už dej pokoj. Slyším to každý večer, když ležíme v posteli a já mu říkám, že ještě chvilku a pak půjdu- "ale to víš že jooo, mamintoo"..
Dost často bavíme lidi v obchodech a kdekoliv jinde, protože dítko kupodivu přesně ví, kdy co vytáhnout. Naštěstí jsme zatím ve fázi, kdy ještě nepadaji sprostý slova a ani zatím neřešíme, jak se vyráběji děti. Ale tuším, že bude veseleji.
Je nad slunce jasný, že jsem čekala na příležitost, abych mohla Čudleti tuhle radost ukázat. Jak velká to byla chyba se ukázalo poměrně záhy.
Naše vcelku milé dítko pochytilo takový věci, že se nestačim divit a někdy i stydět. Když na Netopejrku zalezlou pod regálem hulákal "ty HUSO, kam to lezeš??", tak jsem se smála. Když pak hulákal "babičto, ty huso!!" už mi moc do smíchu nebylo. Až o dva týdny později jsem zjistila, odkud vítr fouká.
Další perličkou je "co je zase, maminto" vysloveno naprosto pohrdavě a používané nejčastěji, když vidim rudě, protože má dítko průser. Vzteky zařvu "ČUDLE!" a odkudsi se ozve "co je zase maminto".
A ještě tu máme hezky konejšivě pronesený - "to víš, že joo, maminto" a je z toho slyšet podtext - hlavně už dej pokoj. Slyším to každý večer, když ležíme v posteli a já mu říkám, že ještě chvilku a pak půjdu- "ale to víš že jooo, mamintoo"..
Dost často bavíme lidi v obchodech a kdekoliv jinde, protože dítko kupodivu přesně ví, kdy co vytáhnout. Naštěstí jsme zatím ve fázi, kdy ještě nepadaji sprostý slova a ani zatím neřešíme, jak se vyráběji děti. Ale tuším, že bude veseleji.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)