Včera u nás byla porodní asistentka. Bylo to hrozně fajn. Seděli (leželi) jsme všichni v naší posteli, omakali jsme Pizejsovi hlavu, zadek, záda a poslouchali jsme srdce. Čudle se tvářilo děsně rozumně, ale jen chvíli. Pak jsme probrali pár drobností a PA odjela.

Večer jsem o tom všem zas přemýšlela a je mi docela líto, že to nelze nějak legálně sfouknout doma, neb porodnici stále vybranou nemáme.

Tak nevim, na co jsem se těšila

aneb kdybych to byl býval věděl....

Doktor usoudil, že dnes bez injekce, aby to do mě zbytečně nepral. Když mi čistil ty kanálky třetim rejpátkem, regulerně mi tekly slzy. Snažil se mi to teda obstřikovat něčim mrtvícim, ale mělo to stejnej efekt jakoby to lil na zem.

Když mi tam strkal vložku, nebylo mi nejlíp, spocená, mžitky před očima.. Poslední kapku tomu dala vzmřímená poloha a já se hezky sesula k zemi. Naštěstí zpátky na křeslo.

Cestu zpátky jsem odřídila víceméně po paměti na nouzovej režim a nadávala jsem, že jsem hrdinsky odmítla možnost vlastního řidiče.

A za dva týdny co? Ano, repete.

Těčim se na zubaře

Stejně jako s Čudletem jsem i tentokrát odolala hře na bobříky v podobě razítek od doktorů v těhotenský průkazce. Ale vypadá to, že někdo chce, abych se zúčastnila.

O víkendu se mi rozpadl zub. Mě, která má v papuli jednu jedinou plombu a můj zubař tak vždycky spláče nad výdělkem. V pondělí jsem hezky poslušně naklusala do ordinace. "To je kaz jak blázen, no jo hezky jste si to nechala vyžrat," zamnul si ruce, jen jsem dosedla do křesla. Vyvrtal mi to buhví kam, vytahnul mi nějakej nerv a poslal mě domů, že ve středu repete.

O tom, jak to bolí, neb je to celý tak hezky otevřený a kráter je ve velikosti nadprůměrný macochy, pomlčim. Šilhám po platíčku růžovýho štěstí a vim, že si ho nechám na noc (i když ty včerejší tři deci červenýho byly lepší než pět tabletek). Chvílema začínám vážně uvažovat i o tom, že se rozběhnu hlavou proti zdi. Jak já se těšim na zítra...

Pohádka na dobrou noc

Včera jsem si večer lehla k Čudleti do postele jako každý večer, že budem vyprávět pohádku.  On začal povídat o traktoru a žvanil a žvanil a i to docela dávalo hlavu a patu. Jel do kancelare pro papíry, který tam zapomněl, pak do kravína dát pani korunky a dovézt kravičkám seno, zapojil vozejk, pak spadnul do díry, drncalo to, museli ho vytahovat...

Tak mě napadlo, že si to nahraju na diktafon. Jakmile jsem ho zapnula a řekla: "povídej mi ještě něco" podívalo se na mě dítko a suše konstatovalo: "nebude poháta, zobia si!" a pak "ale jo, honě si zobia" a bylo po pohádce, snad budu dneska úspěšnější.

Lyžník

Bylo nad slunce jasný, že to musí přijít. Na silvestra bylo krásně, teplo a sluníčko svítilo. Pobalila jsem pár věcí, něco odměňovacích sladkostí a zavelela jsem k odjezdu na lyže.

Byla jsem přesvědčená, že dítku nazujem v půjčovně lyžáky a s řevem vezmeme za vděk bobama. Pche. Když pak vyndal pán v půjčovně helmu, zapochybovala jsem podruhé. Nicméně Čudle nadšeně hulákalo "YŽOVAT BUDU".

Pak jsem ho opět podcenila, neb dítko se rozjelo s nadšením, drželo ruce na kolenou a celkově drželo požadovaný tvar, nevěšelo se na nás a vůbec. Byla jsem mile překvapená.

Doufám, že se tuhle sezonu na lyže ještě dostaneme.