Pohádka na dobrou noc

Včera jsem si večer lehla k Čudleti do postele jako každý večer, že budem vyprávět pohádku.  On začal povídat o traktoru a žvanil a žvanil a i to docela dávalo hlavu a patu. Jel do kancelare pro papíry, který tam zapomněl, pak do kravína dát pani korunky a dovézt kravičkám seno, zapojil vozejk, pak spadnul do díry, drncalo to, museli ho vytahovat...

Tak mě napadlo, že si to nahraju na diktafon. Jakmile jsem ho zapnula a řekla: "povídej mi ještě něco" podívalo se na mě dítko a suše konstatovalo: "nebude poháta, zobia si!" a pak "ale jo, honě si zobia" a bylo po pohádce, snad budu dneska úspěšnější.

Lyžník

Bylo nad slunce jasný, že to musí přijít. Na silvestra bylo krásně, teplo a sluníčko svítilo. Pobalila jsem pár věcí, něco odměňovacích sladkostí a zavelela jsem k odjezdu na lyže.

Byla jsem přesvědčená, že dítku nazujem v půjčovně lyžáky a s řevem vezmeme za vděk bobama. Pche. Když pak vyndal pán v půjčovně helmu, zapochybovala jsem podruhé. Nicméně Čudle nadšeně hulákalo "YŽOVAT BUDU".

Pak jsem ho opět podcenila, neb dítko se rozjelo s nadšením, drželo ruce na kolenou a celkově drželo požadovaný tvar, nevěšelo se na nás a vůbec. Byla jsem mile překvapená.

Doufám, že se tuhle sezonu na lyže ještě dostaneme.

Vánočně nevánoční sestřih

Užíváme si líný Vánoce. Pár dní před jsem dostala nůž na krk a rozkaz lehnout ani se nehnout, což je s Čudletem v zádech skvěle realizovatelný. Ale snažím se. Takže všude úspěšně popojíždíme autem a nic moc neděláme. Včera jsme si střihli bazén a procházku, ale jak skvělej to byl nápad jsem cítila celou noc.

Dárků bylo tolik, že dítko část poštědrovečerní noci prořvalo, jak z toho bylo vedle. A to i přes to, že od nás dostal jen tři drobnosti a postel. Babičky a dědové zapracovali. Nej dárkem se nakonec stala nová postel pro velký kluky. Jakej je to bič na mě jsem ovšem netušila. V čase postýlky se dítko v noci přestěhovalo ke mně a spalo, teď pendlujeme mezi dvěma postelema, neb had cítí povinnost ve svojí posteli spát. Juch. Dám tomu chvíli čas a když se to nesrovná, uděláme opatření.

Netopejrka dostala od Ježíška manikúru pedikúru a novej koberec do klece a během dvou dnů ho dokázala sežrat téměř celej. Ne, že by ho konzumovala, ale udělala z něj jeden velikej chuchvalec a zbejvá jí kus velký asi jako ona sama.

Dokonce se to letos podařilo i tak, že klienti pobrali rozum (maličko) a nikdo neotravoval na štědrý den a vlastně už od třiadvacátýho je klid a nikdo po nás nic nechce.

Jen ty návštěvy po příbuzenstvu. Byli jsme u našich i Podnikatelovo rodičů a na nikoho dalšího nemám náladu. U Dědy se usadila Ona a strašně rádi by nás viděli, ale já nemám chuť. Nemám náladu na přetvářku, nechci se dívat, jak její rodina (plus ty co nejsou dost ostražitý) tancujou přesně jak Ona píská, ani nemám chuť rozebírat nový děcko a to jak mi je nebo neni. A vůbec nemám celkově náladu na žádný lidi a nijakmi to nevadí.

Palec v čistírně

Děda nemá palec, co pamatuju. Kdysi mu ho uťaflo lano, když si ho při práci omotal kolem prstu. Všem dětem říká, že ho má v čistírně a že si pro něj po neděli pojede.

Dneska objevilo chybějící palec i Čudle.
- Co to máš dědo?
- Nemám palec.
- Hmm.... Co to máš, tady?
- Jáchymku děda nemá palec, chybí mu.
- Kutí b-to, (krutí brko) dědo,co to máš? No ty báho.

Těším se

Dneska jsem vytáhla do fitka iPod. Před barákem jsem narazila sluchátka a naprosto automaticky jsem pustila běhací mix. Tak moc se mi chtělo utíkat a nezastavit. Zplna vdechovat studenej vzduch a cítit, jak mi pod botama křupe sníh. Celou cestu tam jsem se přemlouvala. Když jsem naposledy běhala (jestli se tomu tak dá ještě říct), byla jsem ráda, že jsem se v noci dokázala sama otočit na druhej bok. Cestou zpátky jsem se ani přemlouvat nemusela. Jednak jsem byla unavená a pak už bylo namrznuto a bylo to o zlámání nohy i tak.

Těšim se. Až nazuju botky a poběžím. Ani jsem netušila, že mi to chybí tak moc.